Nový motivační systém v KLH Chomutov selhal!:Osobní stránka na adrese: fakehockeynews.freepage.cz

Jak jsme v jedné z minulých reportáží informovali, trenér Pešout si na Berounský celek příliš nevěřil a realita jeho slova potvrdila. Proto jsme se rozhodli hledat příčiny matných výkonů mužstva. Vše nasvědčuje tomu, že za špatným herním projevem venku, kde se nelze vymlouvat na shnilé mantinely, je minimální motivace hráčů. „Nechali jsme na hlavním trenérovi, aby vypracoval motivační systém odměňování hráčů, ale asi to byla chyba,“ uznává generální manažer hokejového klubu Milan Vacke a ihned objasňuje proč: „Víte, Martin je asi nejskromnější člověk, jakého jsem v životě poznal. Ke štěstí mu na celý měsíc stačí karton žvýkaček, rohlíky a mlíko. A když má ještě kde hlavu složit, tak už je vysloveně šťastný. Chtít po takovém člověku, aby vypracoval motivační systém, je asi jako snaha udělat z kozla zahradníka. My bychom samozřejmě byli rádi, kdyby byl Martin náročnější, kdyby chtěl taky pěkný byt, pěkné vlastní auto, nejen to půjčené od klubu a kvalitní počítač, ne tu starou tři-osm-šestku, co se mu furt porouchává. Jenže když jemu stačí ta špeluňka, co jsme mu nechali pod Lundellovým apartmánem, proti přidělení služebního vozu protestoval a darovaný notebook předal Domovu dětí a mládeže!“
Jak se nám podařilo zjistit, Martin Pešout je skutečně asi nejskromnějším trenérem vrcholového hokeje v republice. Podařilo se nám totiž získat kopii jeho výplatní pásky. Přesnou sumu samozřejmě nesdělíme, nicméně můžeme zodpovědně prohlásit, že trenérův plat neobstojí v porovnání se základní mzdou prodavačky v Globusu, která navíc může sem tam něco šlohnout a přilepšit si. „Martinovou skutečnou motivací je jen a pouze snaha něco dokázat a totéž se snaží uplatňovat u hráčů. Bohužel to možná někdy trochu přežene a se symbolickými chlapskými odměnami také příliš úspěchu nesklidil...“ vysvětluje ještě Vacke.
Slovíčko „možná“ bylo více než příslibem pro další šetření, a tak jsme oslovili samotné hráče. Začali jsme rovnou u kapitána Miroslava Hlinky, který právě svlékal výstroj po tréninku. Kupodivu se ani nenechal dlouho přemlouvat, bylo vidět, že má něco na srdci a už to tam dlouho neudrží: „Trenér prišiel za mnou a povedal, že ak chcem v hokeji niečo dokázať, musím hrať ako on vraví. Povedal som mu, že už mám boha jeho čosi za sebou, či to vôbec vie. A viete čo mi odpovedal? Vraj čo bolo, bolo, terazky som tuná trenérom ja a čo sme nedokázali v Chomutove, to ho nezaujíma! To ma tak nasralo, že som si dal teraz ďalšiu pauzičku. Keď hráč povie, že ho bolí chrbát, alebo pajšel, nikto s tým nič nenarobí. A viete čo? Opýtajtě sa Charúsika…“ skončil Miro tak rychle jak začal a odešel do sprchy.
Jiří Charousek ale na tréninku nebyl, protože již dva měsíce marodí, takže jsme oslovili Michala Jeslínka. „Víte chlapi, tohle je fakt těžká věc. My tady měli něco nacvičený, fungovalo to, sami víte, že to tam naší lajně padalo. Byly za to prémie a my s nima počítali na Vánoce. Jenže pak přišel trenér s tim, že máme novej motivační systém. A víte jakej? Za dobrou přihrávku nebo obrannej zákrok potřesení rukou, za gólovou přihrávku potřesení rukou plus přátelskej šťouchanec, za gól ještě navrch pocelování a balíček žvýkaček s trenérovým vlastnoručním podpisem. A teď si to vemte: Rukou si sním chce třást jen Kýhos, ale ten už tady netrénuje, šťouchanců máme dost na ledě a pokud jde o to pocelování, na to by musel trenér vypadat trochu líp a pravidelněji se holit. Já navíc třeba vůbec nežvýkám, takže ty počmáraný žvejky rozdávám. Nechcete taky?“ Vzali jsme si, tohle bude klenot v naší redakční sbírce…

Z chomutovského zimního stadionu,

Přemek Žalud